Docent Petr Dvořák pôsobí v českej Akadémii vied ako vedúci vedecký pracovník Filozofického úsavu a učí na Cyrilometodskej bohosloveckej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci. Ako filozof sa zamýšľa nad manželstvom i „tradičnou“ rodinou. Začiatkom marca prednášal na Katolíckej univerzite v Ružomberku o tom, čo podľa neho ohrozuje rodinu dnes. To je aj témou nášho rozhovoru.
Manželstvo medzi mužom a ženou je trvalé a nerozlučné
V Ružomberku ste prednášali o súčasnom myslení a ohrozeniach tradičnej rodiny. Čo je to vlastne „tradičná rodina“?
Pojem tradiční rodiny může znamenat dvojí. Jednak se jím může myslet manželský svazek muže a ženy spolu s jejich dětmi v protikladu ke svazku osob stejného pohlaví nebo k jinému uspořádání, v němž je jen jeden z rodičů dítěte (ať už s partnerem či bez), nebo se v něm nachází více osob různého pohlaví (polygamie, polyamorie atd.). To je obecnější pochopení „tradiční rodiny“, o které mi šlo v mé přednášce.
Pak existuje i specifičtější chápání, totiž určitá forma tradiční rodiny v prvním smyslu: muž jako živitel chodí do práce a žena se primárně stará doma o děti a zajišťuje muži zázemí. Toto druhé, dobově a kulturně podmíněné pojetí, na mysli nemám. Mezi těmito významy se někdy nerozlišuje a ti, kteří napadají pojem tradiční rodiny, zpravidla namítají proti druhému významu a poukazují na to, že takové uspořádání vzniká a je udržitelné jen za určitých kulturních a hospodářských podmínek a že se zrodilo teprve nedávno, v 19. století, takže jaká „tradice“? To však nikdo nerozporuje a otázek spojených s tradiční rodinou v prvním smyslu se to netýká.
Základom tradičnej rodiny je manželstvo. Čo to je?
Manželství je přirozená instituce. To znamená, že vyplývá z toho, jak jsou muž a žena biologicky a psychologicky založeni či nastaveni: rozdíly mezi pohlavími jsou dány přirozeným cílem, k němuž je spojení muže a ženy zaměřeno (mateřství a otcovství). Základem manželství je úplné sjednocení či jinak řečeno, úplné odevzdání se dvou jedinců různých pohlaví v jedné činnosti, totiž v sexuálním spojení.
Cílem či smyslem tohoto konání je kromě utvrzení vzájemné jednoty a prohloubení lásky především plození a výchova potomstva. Z toho plynou určité vlastnosti, které manželství má, a závazky manželů k sobě navzájem i vůči dětem. Aby manželství mohlo plnit svou funkci a být úplným sjednocením muže a ženy ve spolupráci na určitém cíli, je manželství ze své podstaty trvalé (nerozlučné), výlučné (nelze se sexuálně stýkat s jiným) a jen mezi jedním mužem a jednou ženou.
Aby manželství mohlo plnit svou funkci a být úplným sjednocením muže a ženy ve spolupráci na určitém cíli, je manželství ze své podstaty trvalé (nerozlučné), výlučné (nelze se sexuálně stýkat s jiným) a jen mezi jedním mužem a jednou ženou.
Ktoré ohrozenia pre tradičnú rodinu sú v súčasnosti podľa vás najvážnejšie?
Alespoň potenciální, pokud ne reálné ohrožení manželství představují názory, které naznačenému pojetí manželství a z něho plynoucím vlastnostem a závazkům odporují. Říká-li se například nesprávně, že základem manželství je láskyplný, oddaný vztah dvou lidí, a nikoliv jednota muže a ženy s určitým cílem, pak s tímto pojetím jistě není v rozporu, aby do manželství vstupovaly osoby stejného pohlaví, aby jich bylo více než dvě a aby manželství bylo jen dočasné, tj. dokud trvají příslušné emoční vazby mezi manžely.
Samozřejmě, že láska a vzájemná oddanost mají v manželství své místo, představují sjednocení na duševní rovině, ale netvoří definiční podstatu manželství, tou je, jak bylo řečeno, účel, proč k pohlavnímu sjednocení dochází (plození a výchova dětí).
Myslím, že nejzávažnější ohrožení manželství představují tři názory, které řadím podle toho, jak často se s nimi dnes setkáváme. První jsem právě zmínil: nesprávné pochopení manželství stavějící jen na emocionalitě bez ohledu na jeho cíl.
Zadruhé jsou to názory, které popírají, že by společenské role mateřství a otcovství měly nějaký základ v biologických a psychologických danostech obou pohlaví.
Zatřetí jsou tu i radikální názory, dosud okrajové, ale v západních společnostech rychle se šířící, že kromě zmíněných dvou pohlaví existuje mnoho dalších. O tom, jakého je člověk pohlaví, prý nerozhodují tělesné a obvykle uváděné duševní charakteristiky, ale pouze duševní charakteristika jediná: vnitřní prožívání pohlavní identity, zdali se člověk cítí jako muž, žena nebo něco mezi tím.
U posledního hrozí, že stát, resp. jeho právní systém, přijme tuto tzv. transgenderovou ideologii, a proti vůli rodičů bude děti směřovat k chemickému a posléze operativnímu přizpůsobení jejich těla subjektivnímu prožívání pohlaví, přičemž standardní psychoterapeutická cesta (tj. přizpůsobení prožívání jejich objektivnímu tělesnému pohlaví) se buď nedoporučuje nebo přímo zakazuje. O množství těch, kteří po všech těchto lékařských procedurách svého nevratného rozhodnutí litovali, se nehovoří. Toto se bohužel v mnoha západních zemích dnes děje. Exponenciálně tam narůstá počet dětí, kteří o změnu pohlaví žádají, často vlivem tlaku vrstevníků a okolí či jako způsob, jak se vyrovnat s obtížemi dospívání. O rizicích s tím spojených jsem hovořil v přednášce.
Pôvodne zverejnené na Otcom.sk 23.3.2020.