Tomáš Feřtek sa popri svojej práci novinára a televízneho dramaturga venuje – ako sám vraví – časovo náročnému koníčku. Je ním odborné poradenstvo vo vzdelávaní pre organizáciu EDUin. Napriek tomu, že má už dospelé deti, stále mu záleží na úrovni vzdelávania, hoci jeho vlastné deti už do klasických školských lavíc nesadnú. Volá po samostatnosti, nezávislosti a spolupráci. Podľa neho sa hierarchický model spoločnosti zmení na spoločnosť sietí. A preto sa bude musieť zmeniť aj škola, ako ju poznáme.
Baví ma niečo sa dozvedieť
Vo vašom životopise ma zaujalo, že máte tri dospelé a sympatické deti. Ako viete, že sú dospelé?
Přebraly za sebe zodpovědnost a netváří se, že za jejich případné problémy může někdo jiný. A chovají se vstřícně ke svým rodičům (úsmev).
A ako viete, že sú sympatické?
Často to o nich někdo říká. A myslím, že velmi přesně rozlišují, co je mravné a nemravné a podle toho se chovají. To je také důležitá věc.
Momentálne sa okrem reportérstva či scenáristiky venujete najmä vzdelávaniu. Sám ste dokonca študovali učiteľstvo. Čím si vás vzdelanie získalo až natoľko, že ste mu zasvätili v podstate celú profesionálnu kariéru?
Jsem ve skutečnosti především dramaturg, vedoucí různých televizních projektů a příležitostný scenárista. Tomu věnuji většinu času. Novinářskou a reportérskou práci nedělám přes deset let, s výjimkou občasných komentářů a blogů. A práce pro Informační centrum o vzdělávání EDUin je spíš takový časově náročný koníček a občanské angažmá, kde využívám znalostí a dovedností ze svých ostatních profesí. Ale je pravda, že mi vzdělávání přijde důležité. Asi proto, že mě baví se něco dozvídat a připadá mi, že je to pro životní orientaci každého z nás klíčová dovednost. A prolíná velmi důsledně mým životem. Chodil jsem kdysi tři roky na pedagogickou fakultu, moje žena je učitelka, já o vzdělávání soustavně píšu od začátku devadesátých let.
Napriek tomu, že máte spomínané tri dospelé deti, stále sa venujete vzdelávaniu, hoci vašich detí sa to už priamo netýka. Čo vás ešte motivuje?
S vlastními dětmi to nesouviselo nikdy. Když chodily do školy, bylo jasné, že i kdyby se podařilo nastarovat nějaké podstatné změny, ony už je nezažijí. Tou hlavní motivací byla úroveň, podle mého názoru tragická, s jakou o vzdělávání referovala média. To se bavíme někdy o roce 2010. Tehdy jsme si s přáteli řekli, že pokud se tohle nezmění, nemůže veřejnost pochopit, že máme opravdu velký problém a nevznikne politická poptávka po změně. Takže my jsme v první řadě chtěli kultivovat a zkompetentnit mediální prostor. A já jsem měl za to, že díky dlouholeté novinářské zkušenosti vím, jak to udělat.
Hierarchická spoločnosť sa zmení na spoločnosť sietí
V Ružomberku sa uskutoční 23. mája seminár o našej budúcnosti a vzdelávaní. Ako je vzdelávanie prepojené s budúcnosťou? Skutočne nás pripravuje na to, čo príde? Vo všeobecnosti – dá sa vôbec pripraviť na budúcnosť, ktorú nepoznáme?
Jistě dá a vzdělávací systémy to přinejmenším už dvě století dělají. Hlavní kompetencí vzdělaného člověka, to platilo dřív i dnes, je schopnost vyrovnávat se s nečekanými situacemi. Rozdíl je jen v tom, že ta nutnost rychle se adaptovat na rychle se měnící podmínky, se dnes týká mnohem většího množství lidí. I když, pokud si vezmeme třeba začátek dvacátého století, také to musel být dost velký fofr. A jestli tohle dnešní vzdělávací systém dělá? Přinejmenším v České republice platí, že ano, ale jen částečně. Máme obrovské rozdíly mezi regiony a mezi školami. Některé ten úkol zvládají velmi dobře, některé ne. Abych nebyl přehnaný optimista, o většině škola asi platí, že se jim zrovna tohle zatím moc nedaří, byť v jiných věcech jsou docela dobré.
Hlavní kompetencí vzdělaného člověka je schopnost vyrovnávat se s nečekanými situacemi.
Na ružomberskom seminári by ste mali diskutovať aj o novom modeli vyučovania, keď majú deti možnosť samé si vybrať, čo, s kým a kde budú robiť. Naozaj existuje takýto model vyučovania? Kde sa už uplatňuje? Nie je príliš benevolentný?
Neznám slovenskou situaci, tak ji komentovat nemohu. Pokud jde o jiné evropské země včetně Česka, tak je odpověď prostá. Ano, takový model existuje, v různých zemích v různé míře. V Česku ho najdete ve veřejných i neveřejných školách, řádově jsou jich zhruba stovky. Že jsou příliš benevoletní, je častá námitka, ale až na výjimky zcela neoprávněná. Ten systém je naopak založen na velmi precizní vnitřní kázni a dodržování pravidel.
Vedia deti, čo si majú vybrať? Majú deti rozhodovať o tom, čo sa naučia?
Nejenže mají, ale pokud máme dosáhnout právě té schopnosti adaptovat se na změny, tak o tom, co mají dělat, spolurozhodovat musí. Protože schopnost rozhodování, sebeřízení, spolupráce s druhými, to už je i dnes základ osobního a kariérního úspěchu. Proto je důležité žáka každý den přivádět do situace, kdy si výbírá co, kdy, s kým a jak bude dělat. Ve skutečnosti si nevybírá naslepo, ale z jakési širší nabídky, kterou učitelé svým dětem připraví dejme tomu na jeden nebo dva týdny. Ale ukazuje se, že je velmi efektivní, když vyčleníte nějaký čas, kdy dítě dělá opravdu výhradně to, co chce. Protože tam velmi pravděpodobně dosáhne největšího pokroku. To jsou přesně ty případy dětí fascinovaných dinosaury, houbami, vojenskou technikou či něčím podobným. I dospělí přece mívají nejkomplexnější znalosti a dovednosti v tom, co je opravdu niterně zajímá.
Samostatné a spolupracujúce deti
Model vyučovania, keď si deti sami vyberajú, čo chcú robiť, mi ako prvé asocioval metódu Montessori, ktorej jedným z princípov je samostatnosť a nezávislosť. Prečo je potrebné viesť deti, aby boli samostatné a nezávislé?
Protože hierarchická společnost, kde víceméně každý měl svého nadřízeného a podřízeného, se velmi rychle mění na společnost sítí, kde budeme ve zvýšené míře vystaveni nutnosti se řídit sami. Jen pro ilustraci, já jsem této nutnosti ve své profesní kariéře soustavně vystaven od roku 1986.
Ako zas samostatné a nezávislé deti naučiť spolupráci a vzájomnej pomoci?
To je další oblíbený omyl. V běžné skole, kde děláte všechno na základě pokynů paní učitelky, ve skutečnosti žádná vzájemnost a spolupráce neexistuje. Tam jede každý za sebe a cílem je jeho osobní nejlepší známka. Tedy přesněji, pokud někde spolupráce a vzájemnost existuje, tak spíš navzdory vzdělávacímu systému, třeba pod vlivem výjimečného učitele.
V běžné skole, kde děláte všechno na základě pokynů paní učitelky, ve skutečnosti žádná vzájemnost a spolupráce neexistuje. Tam jede každý za sebe a cílem je jeho osobní nejlepší známka.
V těch školách, o nich se bavíme, je práce založená především na spolupráci a na tom, že si žáci pomáhají. Znám jednu střední školu, kde jsou žáci rozděleni do malých skupin a na pololetní zkoušky se připravují společně. Pokud někdo z nich zkoušku neudělá, nemá ji nikdo z té skupiny. Velmi praktický nácvik toho, že nestačí jen ostatním utéct, protože jsem nejlepší, že musím myslet i na ty druhé.
Ako sa pozeráte ešte na tradičné vzdelávanie: ticho v triede, väčšinou jednostranný výklad učiteľa, diktovanie poznámok, skúšanie pri tabuli, písanie písomiek, hodnotenie známkami? Sám som si to odžil a nebolo to len zlé. Odchádza tento „model“ definitívne do minulosti?
Nemyslím si, že frontální výuka je nutně špatná za všech okolností. Ale je pravda, že model, který popisujete, mi přijde hodně neefektivní. A vnímal jsem ho tak u sebe i u svých dětí. Ale myslím, že má být na školách, učitelích, žácích a rodičích, jaký model vzdělávání si pro svou školu vyberou. V celém spektru od frontálně pojaté výkonové školy, po čistě svobodné vzdělávání. Těch možných modelů jsou desítky. Není jen jedna správná cesta.
Učitelia prakticky popierali výsledky svojej práce
Mnohí ľudia žijú v presvedčení, že v „starom systéme“ (a najmä za bývalého režimu) sa naučili viac a porovnávajú to s údajne menšími vedomosťami dnešných detí. Niektorí učitelia rovnako chvália vzdelávací systém spred roka 1989, ktorí nám vraj mali závidieť aj západné krajiny. Naozaj vieme menej ako predošlé generácie?
Na to je odpověď trochu komplikovanější. Vlivem toho, že se náš tradiční vzdělávací systém do značné míry rozpadá, existují mnohem větší rozdíly mezi jednotlivými žáky a jejich znalostmi a dovednostmi. Takže je snadné propadnout pocitu, že dnešní děti umějí mnohem méně. Záleží na tom, s kým se v praktickém životě potkáte. Já třeba ten pocit nemám, potkávám se s mladými lidmi, kteří jsou ve svých devanácti dvaceti lidsky i znalostně o tři koňské délky před tím, kde jsem byl ve dvaceti já.
Druhý problém je, že starší generace posuzuje znalosti té mladší podle toho, co ona sama ví a umí. Když někdo mladší neumí, co umějí oni, vyhodnotí ho jako méně schopného a hloupějšího. Ale fakt, že ten člověk umí obrovský balík toho, co ten starší ani neumí pojmenovat, to už v úvahu nevezme, protože ani netuší, že je to důležité, má v tom směru slepou skvrnu. Kolik lidí před rokem 1990 umělo ve dvaceti slušně anglicky, kolik z nich umělo natočit, setříhat a ozvučit video, naprogramovat web, kolik z nich umělo zorganizovat festival, vést skautský oddíl, dohledávat informace, komunikovat běžně přes oceán, naplánovat a dokončit projekt…
Když někdo mladší neumí, co umějí oni, vyhodnotí ho jako méně schopného a hloupějšího. Ale fakt, že ten člověk umí obrovský balík toho, co ten starší ani neumí pojmenovat, to už v úvahu nevezme, protože ani netuší, že je to důležité, má v tom směru slepou skvrnu.
Dajú sa kvantifikovať či aspoň kvalifikovať vedomosti dnešných a „minulých“ detí? Ako takéto porovnanie dopadá?
Mám praktický příklad. Před dvěma lety společnost Kalibro, která se od devadesátých let zabývá ověřováním výsledků ve vzdělávání, zadala na stovce škol ty samé testové úlohy jako před dvaceti lety. Ověřovali čtenářskou, matematickou, přirodovědnou a společenskovědnou gramotnost a také znalost angličtiny. Zkuste odhadnout výsledek. … Skoro ve všech případech se v průměru žáci zlepšili (s jednou výjimkou), ale to zlepšení a zhoršení bylo velmi malé, do dvou procentních bodů. Tedy se dá říci že v průměru zvládnou žáci stejné úlohy po dvaceti letech stejně. S výjimkou angličtiny, kde se zlepšili zásadním způsobem, o deset procentních bodů. Ale za to pravděpodobně nemůže škola, ale on-line hry a nedabované seriály. Jenže zároveň se ukazují při podrobnějším pohledu velké rozdíly mezi školami. Větší, než byly před dvaceti lety. A jedna zajímavost na závěr – i na školách, kde se žáci zlepšili opravdu významně ve všech oblastech, byli učitelé přesvědčení, že dnešní děti toho umějí mnohem méně. Fakticky tak popírali výsledky vlastní práce. Proto jsem k tomuhle obecnému tvrzení, že děti dnes nic neumí, velmi skeptický.
I na školách, kde se žáci zlepšili opravdu významně ve všech oblastech, byli učitelé přesvědčení, že dnešní děti toho umějí mnohem méně. Fakticky tak popírali výsledky vlastní práce.
Deti sú veľmi všestranné, rýchlo sa učia. Ako im pomôcť objaviť, čo je ich talent a ako ho môžu v budúcnosti uplatniť?
Na to neumím odpovědět stručně. V praxi je to tak, že se ty dobré školy snaží vytvářet, co největší množství co nejrůznějších vzdělávacích situací. Aby každý mohl postupně objevit, v čem je jeho talent, co ho baví. Je důležité, aby ty úkoly nebyly jen čistě intelektuální – typu matematická či přírodovědná olympiáda, ale aby to byla zadání manuální, organizační, umělecká. Divadlo, výstava, zorganizovat malý festival, zařídit lavičkami park u školy a podobně. Právě proto, aby bylo jasné, že není jen jeden typ inteligence a jeden typ úspěšného absolventa.
Ako učíme učiteľov? Funguje silná osobnosť
Ako dnes pedagogické fakulty učia učiteľov? Je možné zlepšiť a inovovať vzdelávanie pedagógov?
Je to možné a leckde tím reforma vzdělávacího systému začala. U nás ne, pedagogické fakulty se o změny snaží, ale zatím spíše se slabými výsledky. Ale je pravda, že to z různých důvodů nemají snadné.
Neviem, ako v Česku, ale na Slovensku v médiách rezonovala téma finančného ohodnotenia učiteľov. Českí učitelia sú spokojní so svojimi platmi?
I tady je to silné téma. A je třeba pochválit poslední dvě politické reprezetace, že se konečně začaly platy zvyšovat. Plán je to ambiciózní a naráží na aktuální možnosti státního rozpočtu, ale snaha posunout učitelské platy na 150% průměrné mzdy existuje a zatím se ten jízdní řád daří jakž takž naplňovat.
Pri rozhovoroch s „pančelmi“ sa často skĺzne ešte k dvom témam: postavenie v spoločnosti (autorita) a správanie žiakov v triedach (ktoré je podľa nich často nezvládnuteľné). Pozrime sa ešte na to. Ako môže učiteľ získať (stratenú) autoritu?
To je v České republice také časté téma. Mám ale z praxe silný dojem, že ti dobří učitelé tu autoritu mají, nemusí ji zpátky získávat. Zvlášť k některým pedagogům vnímám i mezi rodiči slušný respekt, byť to učitelky často vnímají jinak. Je ale třeba si uvědomit, že doba, kdy rodiče bez výjimky hleděli na třídní schůzce do lavice a netroufli si říct cokoli, ta se nevrátí a je to dobře. A tomu, aby třeba za deset let chodili na třídní schůzky rodiče, kteří zvládají své emoce, umí argumentovat a respektovat pravidla diskuse, o tom rozhodují právě teď sami učitelé. Opravdu tyhle kompetence třeba u dnešních deváťáků pěstují? Jestli ano, pak se jim to rozhodně za těch deset patnáct let v dobrém vrátí.
Dnes už triedy nie sú veľké ako dakedy, ale predsa len je v nich obvykle viac ako 20 rozdielnych pováh, temperamentov, charakterov a každé dieťa tam prichádza s iným súborom hodnôt (ak vôbec) a s iným typom výchovy (ak vôbec s nejakou). Toto všetko musí učiteľ zvládať. Je na to síce školovaný, ale ako si má „poradiť“? Je riešením väčšia individualizácia výučbového procesu?
Ano, je. Máme výhodu, že dnes už existují i v České republice přinejmenším desítky škol, kam se můžete jít podívat, jak taková efektivní individualizace probíhá. A je dost škol, které ji provozují dostatečně dlouho, abychom už věděli, jaké vliv to má na úroveň absolventů těch škol.
Aký by mal byť učiteľ dnes v dobe sociálnych sietí, e-learningu, online kurzov, Wikipedie?
Porád nejlépe funguje silná osobnost, která se k dětem slušně chová a má k nim silný a osobní vztah. Na to děti slyší, zvlášť na prvním stupni. Na druhém pak hodně dají na férovost a přímost v komunikaci. Je důležité, aby učitel byl pro žáky srozumitelný, a oni zároveň věděli, že je nepodrazí.
V rozhovore Jána Košturiaka s vami ma zaujalo, že to hlavné, čo v školách treba zmeniť, je podľa vás navrátiť pocit bezpečia a vzájomnej dôvery. Všimol som si, že medzi ľuďmi sa vytratila dôvera, ale mal som ešte naivnú predstavu, že deti sa môžu v škole cítiť bezpečne. Prečo sme stratili dôveru a bezpečie? Vieme ich v spoločnosti – a na školách – ešte obnoviť?
Ale děti jako nebezpečné prostředí vnímají školu tehdy, kdy je může kdokoli kdykoli vyzkoušet z čehokoli si vzpomene, kdy necítí respekt, kdy je permanentně někdo ironizuje, nelichotivě se zmiňuje o jejich vzhledu, vlastnostech a tak podobně. Což všechno bylo dřív ve školách zcela běžné. Včetně šikany, ať už ze strany spolužáků či učitelů. Čili jsme nic neztratili. Já jsem tedy své školy rozhodně nikdy jako bezpečné prostředí nevnímal. Proto prakticky každá škola, která se dnes rozhodne pro změnu vzdělávacího modelu, začíná právě vytvářením bezpečné atmosféry, protože v ní se děti snáze a rychleji učí.
Lidé, kteří přijíždějí ze stáží ve Finsku, nejčastěji mluví právě o atmosféře klidu a důvěry. O důvěře ze strany státu k ředitelům škol, že strany ředitelů k učitelům, ze strany učitelů k žákům. Jak na úrovni státu, tak učitele můžete stavět buď na důvěře, nebo na kontrole. Dřív vzdělávací systém stavěl především na kontrole. Jenže permanentní kontrola nevede k lepším vzdělávacím výsledkům, ale ke snaze lépe podvádět a oklamat kontrolory. Proto se nám dnes školství rozpadá pod rukama. Teď mluvím o České republice. Naštěstí právě Česká školní inspekce je dnes v našich pomínkách osvícený orgán, který právě tohle pochopil a snaží se tu atmosféru nedůvěry měnit.
Pôvodne vyšlo 1. mája 2019 na Otcom.sk