Na Slovensku je jednou z nejrespektovanějších postav katolické církve. Kardinál JÁN CHRYZOSTOM KOREC patří mezi nejdéle sloužící biskupy na světě. V létě uplynulo již 60 let od chvíle, kdy byl tajně konsekrován.
Jak přijímáte tento fakt?
S údivem nad tím, co jsem na žádost představených v roce 1951 přijal jako velice mladý za své životní poslání, a s velkým vděkem za to, co jsem s Boží pomocí za těch 60 let zvládl prožít.
Je náročné být tolik let biskupem?
To je možná slabý výraz. Pro mě je to téměř neuvěřitelné. Ale přijímal jsem to jako Boží vůli. V duchu víry.
Čemu se věnujete v současnosti?
Okolnosti mě nutí stále pracovat. Nepřestávají návštěvy, vyřizování pošty, dostávám pořád dopisy s různými prosbami a žádostmi. Píšu kratší texty na různá požadovaná témata. Vydal jsem během šesti let takzvaného oddechu osm knih.
Jste šťastný?
Když při všech křehkostech světa myslím na ustavičnou Boží ochranu, mám za co děkovat, ale i prosit o odpuštění. A sil mi očividně ubývá.
Jak vzpomínáte na své kněžské svěcení?
K rožňavskému biskupovi dr. Pobožnému jsme šli díky péči Pavla Hnilici tři, a to krátce po mém návratu z koncentráku v Podolínci. Jakýkoliv pocit dobrodružství byl překrýván ustavičným napětím ze sledování StB. Z tehdy vysvěcených kněží žiji dnes už jen já…
Když jste byl v roce 1951 vysvěcen na biskupa, bylo to v době nejtěžších perzekucí vůči církvi. Co tehdy znamenalo stát se biskupem?
Lidsky řečeno, znamenalo to skok do úplné tmy. Ateistický režim odsuzoval věřící do vězení – olomouckého biskupa Zelu, známého dominikána otce Braita, jezuitského provinciála Šilhana a další představitele řeholí a diecézí. V Bratislavě odsoudili v lednu 1951 na doživotí biskupy Gojdiče a Buzalku a třiasedmdesátiletého Vojtaššáka na 24 let. Přibližně v té době popravovali komunisté i svoje vlastní lidi – generálního sekretáře KSČ Slánského, ministra zahraničí Clementise a další. Hrůza se šířila všude kolem – v Čechách, na Moravě i na Slovensku.
Jak je na biskupské působení připraven kněz pouhý rok po svém vysvěcení?
Na takové poslání je připraven dost bídně. Měl jsem za sebou maturitu, dvouletý noviciát u jezuitů, ukončenou filozofii u jezuitů v Brně. Ze čtyřleté teologie jsem měl tři roky. Něco jsme si dokončili tajně v Podolínci, kde jsme byli zavřeni i s profesory. Dostali jsme od představených písemné doporučení pro kněžské svěcení. Mnohé věci jsem si potom doplňoval studiem, modlitbou a oběťmi v civilním životě, když jsem se na celá léta rozhodl pro práci dělníka.
Veřejného biskupského působení se vám dostalo téměř po čtyřiceti letech.
S veřejným působením jsem vůbec nepočítal. Při mém převzetí tohoto závazku se počítalo téměř v celém světě s tím, že komunismus může trvat i sto let.
Komunisté vás záhy poslali do vězení.
Když mě v roce 1960 uvěznili, pracoval jsem už deset let tvrdě jako dělník. Po této stránce nebylo vězení o moc horší. Chyběla mi tam samozřejmě svoboda. Ve vězení ve Valdicích bylo v roce 1960 asi 200 kněží a 6 biskupů. Někteří seděli již deset a více let. Byl tam pan biskup Vojtaššák, P. Šilhan, P. Rabas, dr. Mádr, prof. Zvěřina, Ladislav Hanus, jezuita P. Dieška a jiní… Někdy jsme byli na celách s kriminálními vězni, a to i s vrahy, jindy jsme byli s kněžími sami. Na samotkách jsem byl dost dlouho i s německým generálem Schmidtem, který byl evangelík a nebyl nacista. Vůči kněžím byli dozorci a vedení věznice nejtvrdší.
Režim, který vás uvěznil, padl. Jaký nastal od té doby posun?
V některých oblastech veliký. Nemusíme se strachovat o svou osobní svobodu, máme otevřené hranice, můžeme si svobodně volit zástupce do samospráv i parlamentu a v náboženské svobodě jsme dosáhli velmi slušné úrovně. V diecézích máme biskupy, kněze, kněžské semináře, církevní školství – od toho základního až po univerzitu. Máme časopisy, vydáváme knihy, na Slovensku máme Radio Lumen, TV Lux a stále ještě máme přístup i k veřejnoprávním médiím – rozhlasu a televizi. To všechno jsou věci, které jsme za čtyřicet let ateizace neměli.
Jsme jako lidé lepší?
To už je otázka mnohem háklivější. Kdo chce, může se zdravě lidsky rozvíjet ve zralého člověka. Na druhé straně se ale pod heslem svobody prezentují mnohé nemorální zásady, podrývá se existence manželství, hodnota rodiny, znehodnocují se i nejzdravější tradice národa. Hlásí se sexuální nevázanost, ale i celkem zvrácené názory na výchovu a život. A zcela nečekaným způsobem se šíří nové útoky na náboženství. To jsme po pádu totalitního režimu určitě nečekali.
Změnily se morální otázky i problémy dneška?
Základní morální otázky objektivně trvají. U mnohých se však mění pohled na člověka, na smysl lidského života a na základní hodnoty národa. A tištěná i elektronická média získala v soukromých rukách takovou sílu, že vnucují občanům i nejzvrácenější názory, informace a způsoby zábavy i myšlení, kterým hlavně mládež, ale i jiní občané jen těžko odolávají.
Jakou roli hrála církev při vzniku demokracie a jakou při rozdělovaní československého státu?
Církev nejenom vítala, ale i velice silně podporovala svobodný život obou našich národů. Dělala to svými prostředky. Přímo zasahovat do politického života nehodlala – a to ani v případě rozdělení federace. To byla věc státních a politických představitelů obou národů a jejich rokování. Ani já jsem se k politickým problémům možného dělení státu nevyjadřoval. Věděl jsem, že nejen u obou národů jsou na to odlišné názory, ale také na Slovensku jsou občané, a to i věřící, kteří nesmýšlejí v této věci stejně. Přijal jsem až skutečnost rozhodnutí obou národních rad a federálního parlamentu. Byl jsem velmi rád, že se všechno dělo kultivovaným, kulturním a demokratickým způsobem.
Poznamenalo rozdělení federace i církevní poměry?
Z hlediska církve, která nás stále sjednocuje, je přímo požehnáním, že se dodnes vzájemné vztahy obou našich republik hodnotí nadstandardně. Na to hleděla a hledí s úctou Evropa, ba i celý svět. V církvi pak cítím naši vzájemnou jednotu obzvlášť silně.
Jste známý jako filozof, teolog, spisovatel. Filozofie je láska k moudrosti. Kdy jste začal milovat moudrost? Přichází moudrost až s pokročilým věkem?
Často přichází s věkem, ale nejenom s ním. Jsou lidé, kteří ani za sto let nezmoudřeli. Všeobecně se dá říct, že láska k pravdě roste zkušeností – a tedy i věkem. Ale roste především studiem, poznáváním, znalostí dějin a u věřících i živou vírou. U mě láska k moudrosti rostla s četbou knih, mezi nimiž bylo velmi mnoho českých – původních i překladů. Třeba Ortodoxii G. K. Chestertona jsem četl v českých překladech asi desetkrát. Ale četl jsem i Karla Čapka, T. G. Masaryka, Emanuela Rádla či poezii Holana, Seiferta, Záhradníčka, nebo i Boženu Němcovou.
Který český přítel vás nejvíce ovlivnil?
Profesor Zvěřina byl velmi aktivní a navštěvoval mě v Bratislavě i za komunismu. Dále to byli Oto Mádr, Antonín Mandl či Josef Veselý z Opavy.
Na Slovensku je populární TV NOE, Katolický týdeník, Teologické texty. Čím to je, že české mediální prostředí obohacuje to slovenské?
Česká média jsou bystrá, pohotová, živá, proto rád čtu zmíněný týdeník, Teologické texty a často sleduji televizi Noe. Samozřejmě čtu i české knihy, mám jich hodně.
Mohou Češi čerpat také ze slovenské spirituality?
Myslím, že mohou, ačkoli v Česku je možná více věřících intelektuálů. Na Slovensku je církev lidovější. Ale nejen z Moravy, ale také z Prahy chodili čeští věřící na naši Turzovku…
Všeobecným jevem, který poznamenal naši dobu, je sekularizace…
Co znamená totální sekularismus a boj proti náboženství, známe nejen z Dostojevského Bratrů Karamazových, ale i ze čtyřicetileté ateizace. Ivan Karamazov říká, že bez Boha je všechno dovolené, protože místo Boha zaujal v ateismu člověk. Tak tomu bylo například u francouzských revolucionářů Robespierra, Marata či Dantona, později u Hitlera či Stalina.
Co byste rád vzkázal do Česka?
Nerad posílám vzkazy. Ale velice bych si přál, aby oba naše národy žily ze vzácných tradic církve – svatého Václava, Vojtěcha, Cyrila a Metoděje. Jako jejich duchovní bratři a sestry.
Máte za sebou plodný, napínavý a dobrodružný život člověka věrného evangeliu. Pokud byste měl vyzdvihnout jeden moment – jedno nejúžasnější poznání – jaký by to byl?
Během čtyřiceti let pronásledování jsme zakoušeli, že při všech útocích zvenčí a při vší naší křehkosti uvnitř, když jsme neměli v lidském srdci žádnou oporu, byla naší jedinou, zato neslýchaně mocnou oporou víra v evangelium.
Vyšlo v Katolíckom týdeníku 19.10.2011.